Radešovský, Mezihorní mlýn-zaniklý
Mlýn v Mezihoří najdeme v sevřeném údolí potoka Ledhujky mezi Policí nad Metují a Velkými Petrovicemi. Byl postaven polickou vrchností-benediktiny-v r. 1722 jako popisné číslo 189. Později byla ke mlýnu přistavěna pila. Jméno Meziboří vzniklo snad podle charakteru místa, kde stojí mlýn, právě mezi dvěma stráněmi. Mlýn pravděpodobně koupila nebo od předcházejícího vlastníka zdědila mlynářka Vitvarová, rodem z Radešova. Mlýn pak darovala svému synovci Matěji Vitvarovi, mladšímu ze dvou bratrů z jedné radešovské chalupy. Mlynář Matěj Vitvar se jako majitel mlýna v Mezihoří oženil s dcerou statkáře Kollerta ze Žďáru. 1840 Matěj Vitvar
Kolem roku 1850 přišel vandrem do nedalekého Pekařského mlýna č.p.227 Antonína Pohla mlynářský krajánek. Byl to syn mlynáře Josefa Beyera z Pruského Hochdorfu a přijal v Pohlově mlýně práci. Krajánek se seznámil v Mezihoří s jednouz Vitvarových dcer, oženil se s ní a stal se mlynářem v Mezihoří.Tehdy k osamělému mlýnu vedla jen špatná polní cesta pro koňské povozy, a tak doprava obilí do mlýna a mouky zpět byla velm i namáhavá, hlavně v zimě. Teprve výstavba okresní silnice v údolí mezi Policí a Hronovem, započatá 24. dubna 1864, přinesla snazší přísun obilí pro mlýn a dřeva pro pilu.
Dalším mlynářem v Mezihoří byl Josef Beyer (25.8.1844 - 11.5.1920), syn předchozího majitele. Po něm tu mlynařil až do začátku první světové války Rudolf Beyer. Musel pak nastoupit na vojnu a 23. března 1915 padl v Haliči. Od roku 1914 hospodařil na mlýně Josef Beyer , další toho jména.
1930 Adolf Tér.
Posledním majitelem mlýna a pily v Mezihoří byl Adolf Tér z Petrovic. jeho manželka, rozená Králová, zemřela 7. února 1948. Mlynář a pilař Adolf Tér ji o dlouhou dobu přežil, zemřel 26. března 1961.
S mletím obilí na mlýně v Mezihoří se přestalo již v r. 1949, pila však zůstala v provozu a v březnu 1957 ji převzal Podnik místního hospodářství.¨
Obytný dům obývala do r. 1975 paní Hůlková.
V r. 1981 začala demolice mlýnského objektu v Mezihoří. Na místě bývalého mlýna byla na podzim roku 1986 zahájena výstavba čističky odpadních vod, která byla uvedena do provozu 17. května 1998.
Držitelé mlýna:
Benediktinský klášter v Polici nad Metují
Vitvarová
1840 Matěj Vitvar
Josef Beyer st.
Josef Beyer ml.
Rudolf Beyer
Josef Beyer nejml.
1930-1939 - Adolf Tér (RR)
Pověst, která se ke mlýnu vztahuje:
Mezihorský vodník
Při silnici z Police nad Metují k vlakovému nádraží, mezi rozkošnými lesnatými stráněmi, stál od dávných dob dřevěný mlýn spolu s pilou. Za dávných časů vedla tímto údolím jen úzká špatná cesta a místy se jezdívalo i přes potok. Okresní silnice byla postavena až v roce 1864.V tomto mlýně byl ubytován před dávnými časy vodník. A ten vám mlynářskou chasu všelijak škádlil. Nejraději si však tropil žerty ze sedláků, kteří vozili obilí do mlýna na fůrách a museli jet pod mlýnem přes potok. Nepozorovaně jim často vyskočil na vůz a koně se pak nemohli hnout z místa. Až když sedlák pěkně poprosil, seskočil zase z vozu. Jindy shodil pytel z vozu, aniž to sedlák zpozoroval a teprve za hodný kus cesty jej na to se smíchem upozornil. Sedláček se pak musel vraceti zpět pro pytel.
Jednou se to hastrmánkovi ale nevyplatilo. Téra, sedlák z Petrovic, si odvážel z mlýna několik pytlů mouky. Když dole přejížděl potok, tak mu zase vodník jeden do vody shodil - jen to žbluňklo. Sedlák Téra se ohlédl a když spatřil vodníka, přetáhl ho bičem. Ale tak, že se mu náhodou obtočil kolem krku a vodník nemohl utéci. Sedlák mu jich pak tolik nandal, až mu na dlouhý čas zašla chuť si žerty tropit.
Nezbedu prováděl i ve mlýně. Když stárek nasypal zrní a měl čas si chvilku zdřímnout, tu jej každou chvilku budil. Jak ho chtěl stárek chytit, vždy mu utekl a zmizel ve vodě. Jen stárek znovu usnul, už tam byl zas. Někdy naléval vodu i do koše a činil tak mlynáři velkou škodu.
Jednou v létě dávali sekerníci do palečního kola nové palce. Ale kolik jich přes den zatloukli, tolik jich bylo v noci vytlučeno. A to dělal vodník několik dní. Jindy si sedl na lopatky vodního kola a zastavil chod celého mlýna. Teprve až mlynář se stárkem pěkně poprosili a dali mu kus uzeného masa, pak sekočil do vody a kolo se opět počalo točiti.
Často byl pantáta mlynář celý zoufalý a nevěděl si už rady co s tím vodníkem má dělat. Té škody co se mu natropil bylo už moc. Tu najednou zavítal do Mezihoří jakýsi rozedraný krajánek. Když uviděl hastrmana a slyšel co vše tam tropí, nabídl se za dvě zlatky, že jej z mlýna vystrnadí. A mlynář hned, že mu dá celou pětku, když se mu to povede.
Krajánek hned konal přípravy. Mlynář musel do lesa a zastřelit veverku. Sám také vyhledal v lese pevné lýko a upravil z něho oko. Pak stáhl veverku a dal ji na pekáč. Za chvíli bylo všude plno vůně, až se všichni mleči olizovali. Netrvalo dlouho a vůně přilákala i vodníka. Krajánek se krčil v koutě, aby ho nebylo viděti. Hastrman chvíli očumoval u dveří, pak neodolal a vlezl dovnitř se slovy "Čo to pečete dobrýho?" To jsme zabili husu, mu povídali mleči a ptali se ho, zda nechce ochutnat.
Tatrmánek samozřejmě neodolal a tak se za chvíli pustil s chutí do veverky. Mlaskal, i prsty si při tom hodování olizoval, až se mu všichni smáli. Krajánek pak ve vhodnou chvíli náhle vyskočil a v okamžiku vodníka chytil do připraveného oka. Ozval se hrozný jekot, všichni strachem utekli, jen krajánek zvedl řvoucího vodníka a pověsil jej na skobu v trámu a nechal ho viset, ať si řval a vyhrožoval co chtěl. Věděl dobře, že kdyby ho nyní pustil, neušel by vodníkově pomstě. Ten sebou házel, nadával i prosil, ale krajánek si jen fajfku zapálil a čekal, až hastrman seschne a zezelená.
Trvalo to půl hodiny, než byl jeho konec. Pak jej zanesl do lesa, pověsil na strom a vrátil se do mlýna. Tam jej již čekali a všichni mu tleskali, že je vodníka zbavil. Pantáta pak přidal k slíbené pětce ještě bochník chleba a pozval ho k obědu. Zanedlouho nato se krajánek pustil proti vodě dále do dalšího mlýna. Snad i tam mají potíže s vodníkem a rádi mu zaplatí za jeho chycení.
Vodníčku, to máš za ty žerty a provedenou škodu.
